Jak jsem zabloudil

Aneb o vzniku knihy Labyrint upgrade

Stalo se mi, že jsem komeniolog. Sám se divím, už ani nevím, kde jsem k tomu přišel. Někdy před léty jsem byl přinucen přečíst Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Napoprvé to nedopadlo. Otevřel jsem to, přečetl tři stránky a zase zavřel. Zastaralé, nesrozumitelné, irelevantní. Byl jsem v telecím gymnaziálním věku, kdy v podstatě veškerá četba byla povinná. Bloudil jsem a nevěděl, že v rukou držím něco jako mapu bludiště. Teprve na studiích – pedagogiky, což je významný detail – jsem byl znovu s Komenským konfrontován. Škola prý má být „dílnou lidskosti“ a nikoli „mučírnou ducha“. To mě zaujalo. I začetl jsem se znovu. A zamiloval.

Vyprávěcí neukojitelnost mých dětí mě přinutila vymýšlet pohádky. Inspiraci hledám za každým stromem, kamenem nebo zapadlým příběhem. A tak se to stalo, zabloudil jsem opět do Labyrintu. Vynikající zdroj. Vyvolává mnohé otázky a podněty: Kudy to tenkrát Jan Amos bloudil? A proč? Kudy bloudím já? Čemu by se smál dneska? Nad čím plakal? Cesta ven z labyrintu světa? Kudy? A jak to říct dětem?

Asi dva roky jsem nad tím přemítal, pak na to sedl, a sepsal to. Jinotajné vyprávění o poutníčkovi, klukovi, asi tak ve věku mých dětí, který se jednoho dne probudí, aby zjistil, že se ocitl, kde jinde než v labyrintu, a ne ledasjakém, a že zoufale chce najít cestu domů. Doprovázet ho bude tajuplný průvodce Všudybud, jehož povaha je součástí labyrintu.

Snad se na mě komeniologové nebudou zlobit, jak jsem s původní předlohou naložil. Ano, z Labyrintu vycházím, ráj srdce nalézám, ale trošku jsem si s tím pohrál. Musel jsem. Komenského alegorie je černobílá tak, že už nemůže být černobílejší. Dobří jsou tu, zlí tam, pravda vlevo, klam vpravo, andělé tady, démoni támhle. Kdo jsem, abych kritizoval učitele národů? Nekritizuji. Jen po svém vyslovuji, co Komenský sám nahlédl později. Člověk je „nejvznešenější“, ale i „nejpodivnější“ tvor všeho stvoření. Schopný lidského i nelidského. A má-li lidské (z)vítězit, musí se cosi zásadního stát – v samotném srdci člověka. Když Komenský psal Labyrint, byl ještě mladý. Těsně po Bílé hoře si prožil peklo. Přišel o domov, o knihy, o střechu nad hlavou, o svou ženu Magdalenu, „klenot po Pánu Bohu nejvzácnější“, jak jí říkával, a nakonec přišel i o své děti. Tedy o všechno. V reakci na tyto události píše právě Labyrint. Není divu, že vidí všechno černě tu, a bíle tam. Lidská povaha je ale složitá. Je tady i tam. Komenský to časem zjistí. Na sklonku života, ve své fascinující Poradě o nápravě věcí lidských, říká, že každému člověku hrozí, že „upadne v nečlověka“. Můj Labyrint upgrade je skromným pokusem jinotajně odtajnit podstatu člověčenství, jak by o ní asi mluvil „pozdní“ Komenský. Přiznávám, že stále hledám, často bloudím. Pokud jsem úplně zabloudil, zachraňte mě. Třeba tady janhabl@janhabl.cz

Write a Reply or Comment

Your email address will not be published.

TOP