Jak jsem zabloudil

click_city

Aneb o vzniku knihy Labyrint upgrade

Stalo se mi, že jsem komeniolog. Sám se divím, už ani nevím, kde jsem k tomu přišel. Někdy před léty jsem byl přinucen přečíst Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Napoprvé to nedopadlo. Otevřel jsem to, přečetl tři stránky a zase zavřel. Zastaralé, nesrozumitelné, irelevantní. Byl jsem v telecím gymnaziálním věku, kdy v podstatě veškerá četba byla povinná. Bloudil jsem a nevěděl, že v rukou držím něco jako mapu bludiště. Teprve na studiích – pedagogiky, což je významný detail – jsem byl znovu s Komenským konfrontován. Škola prý má být „dílnou lidskosti“ a nikoli „mučírnou ducha“. To mě zaujalo. I začetl jsem se znovu. A zamiloval.

Vyprávěcí neukojitelnost mých dětí mě přinutila vymýšlet pohádky. Inspiraci hledám za každým stromem, kamenem nebo zapadlým příběhem. A tak se to stalo, zabloudil jsem opět do Labyrintu. Vynikající zdroj. Vyvolává mnohé otázky a podněty: Kudy to tenkrát Jan Amos bloudil? A proč? Kudy bloudím já? Čemu by se smál dneska? Nad čím plakal? Cesta ven z labyrintu světa? Kudy? A jak to říct dětem?

Asi dva roky jsem nad tím přemítal, pak na to sedl, a sepsal to. Jinotajné vyprávění o poutníčkovi, klukovi, asi tak ve věku mých dětí, který se jednoho dne probudí, aby zjistil, že se ocitl, kde jinde než v labyrintu, a ne ledasjakém, a že zoufale chce najít cestu domů. Doprovázet ho bude tajuplný průvodce Všudybud, jehož povaha je součástí labyrintu.

Snad se na mě komeniologové nebudou zlobit, jak jsem s původní předlohou naložil. Ano, z Labyrintu vycházím, ráj srdce nalézám, ale trošku jsem si s tím pohrál. Musel jsem. Komenského alegorie je černobílá tak, že už nemůže být černobílejší. Dobří jsou tu, zlí tam, pravda vlevo, klam vpravo, andělé tady, démoni támhle.  Kdo jsem, abych kritizoval učitele národů? Nekritizuji. Jen po svém vyslovuji, co Komenský sám nahlédl později. Člověk je „nejvznešenější“, ale i „nejpodivnější“ tvor všeho stvoření. Schopný lidského i nelidského. A má-li lidské (z)vítězit, musí se cosi zásadního stát – v samotném srdci člověka. Když Komenský psal Labyrint, byl ještě mladý. Těsně po Bílé hoře si prožil peklo. Přišel o domov, o knihy, o střechu nad hlavou, o svou ženu Magdalenu, „klenot po Pánu Bohu nejvzácnější“, jak jí říkával, a nakonec přišel i o své děti. Tedy o všechno. V reakci na tyto události píše právě Labyrint. Není divu, že vidí všechno černě tu, a bíle tam. Lidská povaha je ale složitá. Je tady i tam. Komenský to časem zjistí. Na sklonku života, ve své fascinující Poradě o nápravě věcí lidských, říká, že každému člověku hrozí, že „upadne v nečlověka“. Můj Labyrint upgrade je skromným pokusem jinotajně odtajnit podstatu člověčenství, jak by o ní asi mluvil „pozdní“ Komenský. Přiznávám, že stále hledám, často bloudím. Pokud jsem úplně zabloudil, zachraňte mě. Třeba tady janhabl@seznam.cz

Ochutnejte

Kapitola třináctá: Rozsuzování

K tomu viděl sem, že všecko to umění jen na chuti některých založeno bylo, že se tomu neb onomu to neb ono za právo ustanoviti vidělo, tak toho jiní šetří; aneb (znamenal sem to tu) jak se kterému mozku zavrtí, tak hradby neb mezeru dělá a boří. Perplexitas juris. Protož tu mnoho bylo jednoho druhému právě na odpor; čehož k spravení a srovnání jiní divného subtylného hlav lámání užívati musili: až sem se divil, že nad ledadrobnými věcmi, z nichž se některá v tisíci sotva letech přihází a za velmi málo stojí, tak se hříli a potili; a to s nemalou hrdostí. Nebo čím kdo více hradbu probořovati, leckdes mezeru protrhnouti a zase zatarasovati uměl, tím více sobě se líbil, a jiní naň ckali. Někteří však (i oni vtip protírajíce) vstupovali oněm na odpor, že tak a ne onak se hraditi aneb mezeřiti má, volajíce. Tož byly roztržitosti a hádky, a rozstoupíce se maloval ten tak, onen onak, každý k sobě diváky vábě.
~ Labyrint světa a ráj srdce, kap. XV

Ke snídani jsme se sešli až v době oběda. Král na mě vesele pomrkával, prsty napodoboval hru na flétnu a při každé příležitosti mě poplácal radostně po zádech. Rádcové popíjeli čaj, ani nedutali, obdivně sledovali každý můj pohyb. Dokonce mám pocit, že napodobovali mé pohyby. Plagiatus byl zádumčivý a nemluvný. Na mě se ani nepodíval. Inu, co se dá dělat. Dobásnil. Bude se muset vyrovnat s tím, že hvězda jsem teď já.

„Dnes je Soudný den, budeme muset soudit…,“ vzdychl král, když snídaně skončila. Jeho dobrá nálada pohasla.

Naposledy mě poplácal a neochotně se zvedl od stolu plného dobrot. Šouravě se přemístil do malého trůnku pod oknem. Cestou sebral se stolu mísu bonbónů.

„Tak mi sem, kancléři, pusťte první kauzu…,“ řekl znechuceně a strčil do pusy bonbón.

„Kancléř zde není, Vaše Jasnosti…“

„A kde k čertu je? V Soudný den tu přeci musí být!“

„Vyřizuje tu záležitost ohledně Štěstěny.“

„Á…,“ rozpomenul se král, „tak ho zastoupíte vy, Brute,“ mávl na nejbližšího rádce.

„Krute, Nejjasnější, jsem stále tentýž vám oddaný Krutus.“

„Dobrá, zavolejte první kauzu.“

Krutus vyskočil a vyběhl na chodbu. Po chvíli se rozletěly dveře a do sálu se nahrnul dav netrpělivých lidí s ustaraným Krutem v čele. Snažil se je vystrkat zpátky na chodbu. Přiběhly stráže.

„Co to má znamenat?“ rozčílil se král, „řekl jsem první kauzu!“

„Když oni odmítli čekat, jsou tu prý už od rána, nedali se zadržet…“

„Popravit!“

„Koho?“ vytřeštil oči Krutus.

obsah„Všechny!“

„I mě?“ fňuknul Krutus.

Král se odmlčel. Rozbalil další bonbón, papír hodil pod trůn a řekl už smířlivěji:

„No dobře, to by trvalo dlouho… Tak ať se všichni posunou stranou. A zavolejte mi tu první kauzu, Kurte!“

Krutus s pomocí stráží všechny zahnal do koutu sálu a pak ukázal prstem na dva muže. Předstoupili před trůn a padli na kolena. Krutus ještě třesoucím se hlasem ohlásil:

„Případ řezník versus řezník.“

Král se zaujetím studoval jednotlivé bonbóny v míse, když zahájil řízení:

„Jméno.“

„Flaxus.“

„Pleckos.“

„Povolání.“

Řezníci tázavě pohlédli nejprve na sebe, pak na Kruta.

„No tak, bude to?“ Král seskočil z trůnu a klekl si na zem. „Nemám tady jenom vás.“ Skrčil se a začal šmátrat rukou pod trůnem, zadek vystrčený na řezníky. Nakonec pod křeslo vlezl skoro celý.

„Jsme řezníci.“

„No ovšem.“ Král se vysoukal, v ruce bonbón. Ofoukl jej a strčil do pusy. Se spokojeným výrazem se uvelebil v křesle.

„Tak o co jde?“

„Jde o moji kýtu,“ promluvil jeden z nich.

„O moji kýtu!“ zvolal druhý.

„Kde je předmět doličný?“

Půlení kýtyKrutus luskl prsty. Sálem se rozdrnčela kolečka, před králem stanul vozík s kýtou doličnou.

Král luskl prsty, Krutus luskl prsty a do sálu napochodoval svalnatý zbrojnoš s obří šavlí.

Aha, další muž v královských službách. Pravdou je, že některé věci ženám nesluší.

„Mistře Šavloune, konejte!“ poručil Žalamoun.

Šavloun se napřáhl, když tu Flaxus skočil na kýtu a přikryl ji vlastním tělem.

„Zadržte, pro smilování, to mu to radši dejte celý. Hlavně to nepulte.“

Král znuděně potřásl hlavou. „Ach jo, sundejte ho z toho.“

Přispěchaly stráže a za velikého křiku odtrhly Flaxuse od kýty. Šavloun bez váhání sekl. Byla to krásná a precizní rána. Mistr Šavloun měl evidentně praxi.

„Další,“ zvolal král.

Řezníky vyvedli. Přiveden byl pekař Bochnikus a pekař Preclikus ve sporu o 2 pytle mouky. Hodně se při tom naprášilo. Navrhoval jsem, že by se to dalo rozdělit i jinak, ale král trval na svém. Následoval případ zelinářů Šnitlikus versus Celerus. Soudili se o dýni, zeťové Milius a Darebus o tchýni, tento spor byl odložen jako neřešitelný, pak mi ještě utkvěl v paměti případ Krasa a Ksichta, Bona a Šlechta, zajímavý byl i spor Kairos versus Chronos nebo Usus versus Abusus. 

A tak to šlo až do půlnoci. Přesně v okamžik, kdy hodiny na věži odbily půlnoc, se král zvedl, třebaže to bylo uprostřed líčení, odložil prázdnou mísu a případ odročil na příští týden. K smrti unaven se beze slova odebral do své komnaty. Vlečka se za ním těžce táhla a zametala papírky od bonbónů.

Nespokojení nerozsouzení dávali svou nespokojenost hlasitě najevo. Několikrát musely zasáhnout stráže.

Pro mě osobně to byl zážitek – alespoň napoprvé. Ostatní rádcové Soudný den však v oblibě neměli. Ti, kteří nespali, se otupěle ploužili vyčerpaní celodenním sezením do svých komnat. Spící nechali spát. Já neměl na spaní ani pomyšlení. Něco mě napadlo. Promýšlel jsem to celou noc. Uvidíme, co na to král zítra řekne.

Podívejte se

Ilustrace pořídil vynikající ilustrátor, grafik a člověk Vojtěch Pinc www.vojtapinc.cz

Výtah Výtah Výtah
Výtah Výtah Výtah

Zasmějte se

Kapří evangelium

Alegorie neboli jinotaj skýtá nebývalé didaktické možnosti. Jinotaj paradoxně odtajňuje. Svým kódováním nutí alegorie čtenáře a posluchače k pozornosti vůči realitě, což má cenu zlata. Protože realita není triviální. Mám doma dva posluchače mladšího školního věku. Jsou nevyčerpatelní. Každý večer by mohli poslouchat nový příběh. Občas nějaký vymyslím, občas i zakóduji, občas i sepíšu. Před časem jsem projížděl Podorlickem a u jisté přehrady mě napadla tato kapří alegorie. Kromě poděkování za inspiraci Vlastimilu Třešňákovi, kterého jsem zrovna tou dobou četl, chci věnovat tuto pohádku všem svým přátelům, kteří pobývají u břehů Rozkoše – ať už se strany novoměstské, náchodské či skalické. Vzpomínám s vděčností.

Kdesi mezi Náchodem, Skalicí a Šonovem leží rybník, kterému se říká Bahňák. A v něm žije kapří rodinka – táta kapr, máma kapřice a sedm kapřích dětí. Když se děti narodily, nebylo to naráz, trvalo jim to sedm dní. Každý den jeden kapřík. A s každým narozeným se stupňovala kapří radost, až to v rybníce šplouchalo a vřelo, jako v kotli na plotně. A poněvadž kapří otec trochu básnického střeva v sobě měl, dal dětem svým jména, o jakých svět neslyšel.

Jinými slovy, děti, tatínek byl tak trochu jiný, a tak pojmenoval své děti jinak, než se to obvykle dělá. Schválně, jestli poznáte, kdy se kdo narodil. Prvnímu kapříkovi dal jméno Podbělí, druhému, Ukterý, třetímu Střecha, čtvrtému Črtek, pátému Plátek, šestému Robota a sedmému Nedbale. Maminka nad tím jen vrtěla hlavou, ale nic neříkala. Tatínka už znala. I jí dával různá jména. Tak například - jí říkával často Třešničko, přestože se jmenovala Vlastimila. A nikdo přesně nevěděl proč.

V Bahňáku se jim žilo blaze a krásně, když pomineme ty podivíny v holínkách a pláštěnkách, kteří takřka za každého počasí vysedávali kolem rybníku a snažili se kapříky vylákat na břeh. Ovšem naši kapři si jich nevšímali. Ani se k nim nepřiblížili. Tatínek jim to zakázal a nehodlal o tom diskutovat. Co by taky dělal kapr na břehu? To dá rozum.

Až jednou v noci se stala zvláštní věc. Ta noc začala jako každá jiná. Po večeři všichni zapluli do postýlek, pěkně se pomodlili modlitbičku Kapřenáš a šli spát. Jen tatínek měl svou básnickou náladu, nechtělo se mu spát, a tak, že se prý půjde proplout na hlubokou vodu. A jak si tak plave a sleduje hvězdy, dostane se až ke hrázi. Na ni tatínek natrefil už vícekrát a vždycky přemýšlel, co za ní asi je. A k čemu vlastně je? Vysoká, dlouhá, tichá… Proč? A nikdy nikdo za ní z jejich Bahňáku nebyl. Co kdybych to zkusil, napadne náhle tatínka. Zkusit vyskočit a podívat se, možná přeskočit a jednou provždy zjistit, co tam je. Dvakrát o tom nepřemýšlel. Doplul až ke dnu, aby měl co největší rozjezd, ze všech sil mrsknul ocasem, jakož i všemi ostatními ploutvemi a už se řítí vzhůru, protíná hladinu a letí! Nad hlavou se rozsvítí hvězdy a hlavou mu běží celé dětství - jikra, bahno, žížala, hák, au, síť, metr, zase bahno, Třešnička, Podbělí, Ukterý… Když najednou plesk! Ke svému překvapení sebou plácnul do vody! Tak se mu to podařilo. Ale co vlastně čekal, když se rozhodl přeskočit hráz? Mohl dopadnout na beton, nebo do hlíny, nebo přistát na větvi. On ale spadl zase do vody. A do jaké vody! Takovou v životě neviděl. Vlastně ji opravdu neviděl, protože byla tak průzračná, že vidět nebyla. Celý život vyrůstal a žil v Bahňáku. Tam byla voda přirozeně bahnitá, kalná, hnědá, hustá a tmavá. Nikdy mu to nijak nevadilo, byl na to zvyklý, nikdy nic jiného nezažil. Teď byl ale ve vodě stříbřitě křišťálové a čisťounce voňavé. Teď teprve dýchal. Teď teprve žil! Něco takového tatínkovy žábry ještě nikdy nezažily. Táta kapr si svištěl sem a tam, doleva i doprava, nahoru a dolů, z jedné strany na druhou… A snažil se najít konec tohoto nového rybníku nad hrází, ale ať plaval, jak plaval, nemohl najít, kde končí. Břehy jakoby byly bezbřehé a dno bezedné. Ten rybník musí být ale obrovský! říká si. Ó, tady by se žilo! Když tu najednou ho napadne: Třešinka maminka, Podbělí, Ukterý… Musím jim to říct. Co říct! Musím je sem vzít! A už se řítí zpátky k hrázi. Těsně před hrází ještě víc zrychlit a šup! Už je zase v Bahňáku. Fuj! To je ale špína, dusí se tatínek. Jak jsem mohl žít v téhle bramboračce, spílá, ale spěchá domů vzbudit maminku a děti.

Dětem se vůbec nechtělo vstávat. Rozespale a mrzutě hledí na tatínka jako na blázna. Co si taky jiného myslet, když vás někdo vzbudí uprostřed noci a strašnou rychlostí vykládá o něčem, čemu vůbec nerozumíte. Na tatínkovu obhajobu je třeba říci, že byl ze svého objevu tak rozechvělý, že se mu slova míchala, motala a přeskakovala, takže ze sebe nebyl schopen vypravit kloudnou větu, natož pak smysluplný argument, kterým by přesvědčil maminku. Kdybyste tam byly, děti, mohly byste slyšet jen takové výkřiky jako například: hráz, křišťálová voděnka, kde nejhlubší je les, tmavé kapradí a vůkol rudý vřes, pak také mnoho slov o stříbrných hvězdách na nebesích, nekonečné kráse, stěhování, osvícení, novém životě a mnohém dalším.

„Tatínku, že tys byl zase u Candátů,“ došla už mamince trpělivost (Candáti jsou tatínkovi staří kamarádi, se kterými se tatínek nekamarádí zhruba od té doby, co se kamarádí s maminkou). Ale tatínek se dušoval, že s těmi bahnožrouty už nemá nic společného, a ať mu prý všichni věří a plavou za ním, že jim ukáže, co ještě neviděli. Po značném úsilí, množství slov, přesvědčování, lamentování a zapřísahání se tatínkovi nakonec přece jen podařilo přimět celou rodinu, aby vyplula za ním. U hráze tatínek všem udělí instrukce, pak všichni ke dnu a už ze všech sil hop! skok! přes hráz. Sláva, i té nejmladší se podařilo přeskočit, třebaže rozjezd byl poněkud nedbalý.

A teď už tatínek nemusí nic povídat a nikoho přesvědčovat. Všichni zhluboka dýchají, neschopni jediného slova. Jen maminka po chvíli připlouvá k tatínkovi, jemně se o něj po kapřím způsobu otře a říká: „Vždyť víš tatínku, že bych s tebou plula až na sám konec světa.“

A tatínek na to: „Nechť se rybník tento nazývá Rozkoš. Tady zůstaneme navěky.“

Seznamte se

08_06_29_rozlucka_s_Kostalovymi 074_ab

O autorovi

Nenechávám si tyhle věci psát agenturou, takže mám problém. Kde začít? Otec, manžel, pokusný učitel, utajený básník… Že jsem postižen komeniologií, je asi zřejmé. Víc o mně poví, co jsem napsal. Někdy se opakuju, odpuste mi to, až budete číst. https://ujep.academia.edu/JanHabl

Taky občas bloudíte? Povězte mi o tom. Nebo řekněte, cokoli, co máte na srdci. Jak se Vám líbil Labyrint upgrade?

Zatím zvládám odpovídat do tří dnů a tří nocí - janhabl@seznam.cz.

Kupte si

Jestli jste se proklikali až sem, něco na tom bude. Vykládám karty na stůl. Spolu s Komenským mi leží na srdci starost o lidskost, nebo jinak, pedagogická péče o charakter člověka. Jeho slovy: „Kterak učniniti, aby člověk nejen věděl, co je dobré, ale také chtěl dobré, a také činil dobré, a to i když se nikdo nedívá?“ Všimli jste si? V jediné větě má kognitivní složku výchovy, volní složku, konativní i spirituální (nikdo se nedívá). Pedagog (nejen) etické výchovy by zaplesal. Právě o to mi jde. Dlouhodobě pracuji na projektech souvisejících s etickou výchovou. V Labyrintu jsem předložil etiku odpuštění v alegorickém rouchu. V akademickém světě je třeba mluvit bez jinotajů. Píšu knihy, publikuju články, jezdím po přednáškách a konferencích.

Pokud byste chtěli podpořit moje úsilí, napište, povzbuďte nebo si kupte moji knihu, Dík. www.navrat.cz, janhabl@seznam.cz

TOP